Archiv, Duhové sny; kdysi - Jen KLUCI

Přejít na obsah
Svět okolo nás je pozvánkou do světa filmu, hudby a nebo doporučením knih...
Máte pocit, že nám něco uniká? Je to dost možné, protože ne každý sleduje vše. Proto budu moc rád, když mi pošlete další typy na filmy, hudbu a nebo knihy.

Chessy - duhové sny
CHESSY "Duhové sny"
Jen KLUCI web, 2011
1 (upravená verze 7. června 2011)
Díky právě nalezeným podkladům můžete číst lehounce poupravenou verzi příběhu, než byla publikovaná 19. dubna. děkuji za pochopení. Chessy
Hluk v téhle díře už dávno přerostl únosnou mez. Uši to prostě vzdali. A oči stejně tak. Kouř s cigaret se totiž lokálem převaluje jako mlha nad močálem a požírá tak veškeré to protivné světlo úsporných žárovek, takže se náhle zdá, že spíše mlžně žhnou, než svítí. Vlastně to tu skutečně vypadá jako v močále, pomyslel si Míra. V hodně smrdutém a sakra hlučném močále. Nejistě poposedl na dřevěné lavici a otupěle zamrkal do té kobky. Koho to vůbec napadlo, že zalezou sem do té milé hospůdky, která se změnila v lokál pekelný?

Pak ovšem zase zamířil myšlenky k věci, která ho právě pálila mnohem víc. No vlastně spíše tlačila... Přemýšlel, jak dlouho ještě snese tlak močového měchýře. Potřebu si jít odskočit cítil už dlouhý čas, ale záměrně vše oddaloval. Poprvé od doby co nastoupil do téhle bohem a klienty zapomenuté firmy se ocitl tak blízko Honzy. A teď se cítil v sedmém nebi. Jenže všechno musí jednou skončit a tak se zhluboka nadechl a: "Musím s pískem, jinak se stane průšvih." Měl v plánu to říct svižně, ale spíše to přiopile zamumlal. Což ovšem až tolik nevadilo, protože většina přítomných lidí stejně nevnímala. A pak ho napadlo, že by stejně v téhle bažině nikdo ani nepostřehl, že se nějaký průšvih vlastně stal.
"Jo jo! Ale hoď sebou, ať o tebe nemáme strach!" zasmál se Honza nahlas. To Míru potěšilo, ačkoli ho zamrzelo, že jeho místo hned zasedla Hela, kolegyně od jeho stolu v práci. Co se dá dělat. Honza je prostě sexy a s touhle myšlenkou zamířil na chodbu.

Když vykonal potřebu (trvalo to dlouho a byla to nesmírná úleva), nezamířil hned zpět do lokálu a vyšel před hospodu. Noc byla na vzdor brzkému jaru vlahá a na nebi bylo pár mraků, které právě částečně zakryli měsíc, ale nespolykali veškeré světlo. Nejistě přešel přes dlážděnou silničku a zamířil na trávník k řece. Po nedalekém mostě zaburácelo auto.
„No a pak o tebe nemáme mít strach, když se sám touláš venku…“
Míra leknutím nadskočil a Honza se zasmál.
„Sakra! Tohle mi nedělej!“ ulevil si Míra nahlas a pak se zasmál. „Máš jediné štěstí, že jsem si stačil odskočit, protože jinak bych měl mokro i v botách.“

Díval se na Honzu a vzpomínal, jak se do něj beznadějně zamiloval na první pohled ve chvíli, kdy poprvé přišel do kanceláře. Vypadal jako sluníčko. Pihovatý, lehounce nazrzlý a především stále sršící nezničitelným optimizmem a smíchem. Okamžitě se stal objektem toužebných pohledů všech ženských na patře a nutno dodat, že se v tom vyžíval, i když nikdy žádné nedal naději. Míra si (samozřejmě) žádné naděje nedělal, ale zároveň si nemohl nevšimnout, že Honza přes veškeré legrácky nikdy nedává najevo, že by někoho ve skutečnosti měl a hlavně nikdy nedal šanci žádné z kolegyň.

Tohle bylo vlastně poprvé, co se patro vydalo na malý tah a… teď tu stojí proti chlapovi o kterém se mu snad i zdá. Aby tak nezíral, znovu se usmál a raději se otočil a znovu vykročil směrem k řece. Věděl, že Honza jde jen kousek za ním. Jako by se chtěl omluvit, za to, že šel ven a tak neurčitě řekl: „Vevnitř je děsnej vzduch a rámus.“
„Jasně,“ přikývl Honza. „A venku je náhodou moc hezky. Skoro to přímo láká k procházce, tak proč se neprovětrat.“
„Tak tak. Přesně tohle jsem si říkal.“ Míra si povzdechl a s neuvěřitelným přemáháním se začal soustředit na vodu, jako by na ní bylo něco mnohem víc zajímavého, než že je to voda. Cítil, jak mu krev tepe nejen ve spáncích. Náhle ucítil dotek na ramenou. Honza ho jemně ovšem nekompromisně otočil. Díval se Mírovi přímo do očí a na tváři mu pohrával smyslný úsměv.

„Není moc času,“ řekl tiše. „Je mi líto, že jsem se k tomu neodhodlal už dřív a teď už je bohužel pozdě. Já vím, že jsi na kluky a vím, že jsem ti nebyl lhostejný. A chci, abys věděl, že ani ty jsi mi nebyl lhostejný.“ Pak ho dlouze políbil.
Míra cítil, jak se mu podlomili kolena a na nohou ho udrželo jen to, že ho Honza pevně držel. Chtěl toho najednou tolik říci, postřehl však v Honzovo pohledu jistý smutek, a to ho zmátlo. Honza ho pustil jen chvilku předtím, než z lokálu na ulici vyšla Hela. „No teda? Kde se flákáte vy dva hrdinové?“ spustila na ně.
„Trochu jsme se šli provětrat!“ zasmál se Honza a opět chytl mírně zmateného, ale rozhodně šťastného Míru kolem ramen a vedl ho zpět k hospodě.

Ten večer padlo ještě spousta piv a Míra vůbec nevěděl jak se vlastně dostal domů. A především těžce nesl následky té noci celý víkend. Jediné co ho tak trochu drželo nad vodou, bylo pondělní ráno a Honzovo úsměv.

Jenže nic takového se nestalo. Honza v pondělí nepřišel vůbec do práce. Neomluvil se a nikomu nebral telefon. Všechny to dost znepokojilo, protože nic podobného předtím neudělal. Vždy na něj bylo spolehnutí. Míra se přistihl, že se nedokáže vůbec soustředit na práci a přemýšlí o tom, co mu Honza říkal v pátek večer na břehu řeky. Bylo to něco o tom, že teď už je málo času…
„Promiňte, podepsal byste mi to?“ Míra roztržitě pozvedl hlavu od papírů s grafy a zjistil, že se dívá do modrých očí sotva dvacetiletého kluka.
„Cože?“ zeptal se roztržitě. Poslíček se usmál: „Tady. Zásilka. Pro vás. Potřebuji jen, abyste podepsal převzetí.“ Míra se konečně vrátil do reality. „Aha. Ano… Jo. Jistě.“ Podepsal papíry, poděkoval za velkou obálku a pak se omluvně usmál. Poslíček se potměšile zašklebil a zmizel. Míra se znovu podíval na adresu a srdce se mu rozbušilo. Tohle mu posílá Honza, bezpečně pozná jeho rukopis, i když nikde není jediný podpis. Roztrhl ji a na stůl vysypal CD nadepsané ‚nothing like the rain‘, vizitku s adresou čajovny a tmavě zelený kámen s kouskem zlaté špony na koženém řemínku k pověšení na krk. Z druhé strany vizitky bylo napsáno: Věříš.

„Co to máš?“ Další vyrušení. Tentokrát to byla Hela. Opírala se o skříň a v ruce měla šálek hrnek s kafem. Míra se nadechl a… „podklady pro Modrýho. Byli jsme domluveni, že mi je dneska pošle.“ A ledabyle vše smetl do šuplíku. Vůbec si nebyl jistý, proč zalhal. Věříš? A v co má věřit. Hela tam pořád stála a dívala se na něj jako by se snažila odhadnout situaci. Nedokázal říct proč, ale to ho znervóznilo. „Potřebuješ něco?“ zeptal se jí. Lehce zavrtěla hlavou: „Ne… Hmm… snad jen… O čem jste v pátek večer mluvili s Honzou? Teda jestli to není tajný…“
„Vlastně o ničem. Prostě tam byl rámus a děsně zakouřeno. Vyklouzl jsem se provětrat. Honza mě viděl a přišel za mnou, s tím že to je dobrej nápad. Pak jsme se vrátili.“
Hela nakrčila obočí jako by věděla něco víc, než Míra řekl a pak to vzdala. „Dobře. Já jen… prostě o něj mám strach. Nic víc.“
Míra se usmál: „Všechno se vysvětlí. Uvidíš.“ Už když to říkal, věděl, že to není pravda…

I když čajovna nebyla úplně přesně v té části města, kde Míra bydlel, vyrazil z práce směrem k ní. Nebyl si úplně jistý proč a rozhodně už vůbec netušil, co tam najde. Byla to ale jediná jistá stopa. Čajovna se ukrývala pod náměstím v podloubí jedné staré a křivolaké uličky, která prudce klesala dolů k řece. Prošel dveřmi (krámkem se rozhlaholila zvonkohra, která se příšerně tloukla s hity z rádia) do šera malého a úzkého obchůdku, s dlouhým pultem prosyceným nezaměnitelnou vůní spousty čajů. Na konci matné světlo odhalovalo několik stolků a prozrazovalo, že tam je nejspíš okno.
Zpoza chřestícího závěsu z dřevěných korálků vyšla otrávená gotická holka s obojkem na krku a cvočkem v nose. Zelené oči upřela na Míru jako by to byl vetřelec a tázavě povytáhla obočí.
„Budete si přát?“
Míra pocítil zklamání a možná i smutek. Přesto nakonec odešel z čajovny s pytlíkem čaje, jehož název ho zaujal: Jarní soumrak. Rozhodl se, že když už si tak zašel, dojde domů oklikou. Sešel tedy až na břeh řeky a odtud pokračoval proti proudu do podhradí. Tam, ještě dost daleko, za mostem je zastávka autobusu, který ho odveze přes Spálený vrch až na sídliště, kde bydlí.

Byl pozdní březen a vzduch voněl blížícím se jarem. Otevřel tedy všechna okna, do přehrávače vložil CD, které dostal a šel si udělat právě koupený čaj.
I po třech dnech neustále cítil Honzův polibek. Vypálil se mu do paměti jako cejch a stále mu připomínal, že to nebyl pouhý sen. Přemýšlel, jestli měl o víkendu Honzovi zavolat a zda by to něco později změnilo. Nakonec došel k závěru, že ne. Honza mu ten večer jasně řekl, že už je pozdě. Ale proč mu tedy dal ten kousek naděje? A co znamenal ten vzkaz s omluvou? Byt provoněla zvláštně svěží vůně čaje a popové songy o dešti se začaly pomalu prodírat do myšlenek. Míra se natáhl na pohovku a díval se na kousek nebe, který viděl z okna.

Procitl náhle do potemnělého a prochladlého bytu. Znovu se zablesklo a po několika tepech srdce zaburácel hrom. Slyšel jemné šumění deště. Ještě chvilku ležel, než vstal a začal zavírat okna. U toho, které směřovalo na ulici, se chvilku zdržel. Náhle se mu totiž vybavil sen. Snová noc, která byla plná deště stejně jako teď ta reálná a on sám stojí u okna, dívá se na ulici osvětlenou jen jednou jedinou lampou a sílí v něm neodbytný pocit, že i on sám je sledován. A pak… ze stínů se vynořil chodec, pobledlou tvář na pár chvil pozvedne k jeho oknu. Jde zvolna proudem deště, dokud opět nezmizí ve stínech té snové noci. Míra ještě chvilku stál u okna, jestli se třeba ta snová vize nevyplní. Pak se usmál své naivitě a okno zavřel. Pozavíral všechna okna v bytě, osprchoval se, aby se zahřál a zmizel pod peřinou.
Pokud mohl soudit, nic jiného se mu už nezdálo.

Pokračování (snad) příště
17. dubna 2011 (úpravy v textu: 7. června 2011)
Klub u Rudolfa

Možná ještě hledáte:


Možná ještě hledáte:
FilmBOX
Parta

Možná ještě hledáte:
FilmBOX
Parta

Jen KLUCI
Web pro kluky na kluky
a jejich přátelé
Web o přátelství,
výletech, filmech,
hudbě
a hlavně o životě jaký je...

A všechno (s klíčkem):
Všechno
fBoxmBOX

Jen KLUCI
Web pro kluky na kluky a jejich přátelé
Web o přátelství, výletech, filmech, hudbě, knihách
a hlavně o životě jaký je...
Hospoda Pochvalov
Růžový Slon
Návrat na obsah