Nikdo nepřišel. Tak jsem šel taky.

Pak už zbývá jen taková drobnost.

Aby přišel ještě někdo další.

Tentokrát nepřišel.

Nebyla to zase úplně tragédie. O některých jsem předem věděl, že nemohou. U dalších existovala jistá naděje. A protože pozvánka visela veřejně na webu, někde vzadu v hlavě zůstávalo i malé romantické očekávání, že se třeba objeví někdo úplně nový.

Neobjevil.

Stál jsem tedy na nádraží v Úvalech sám a měl dvě možnosti. Nastoupit do prvního vlaku zpátky domů, nebo uskutečnit výlet Jen KLUKŮ bez té poněkud podstatné součásti zvané Jen KLUCI.

Vlastně mě to nemělo překvapit. Poslední dobou mám s lidmi na nádražích poněkud zvláštní zkušenosti.

Nedávno jsem například na pražském hlavním nádraží zahlédl osobu, nad jejímž vzhledem jsem se na okamžik pozastavil. Bílá košile, černá kravata, holá hlava a velmi výrazný knírek. Pak mi došlo, že holá hlava je jen maskování, aby jako holá vypadala...

Řekl jsem si, že každý máme nějaký styl.

O několik minut později jsem potkal druhou obdobnou osobu.

Pak třetí.

A nakonec jsem zjistil, že se po nádraží pohybuje prakticky celá armáda stejně vypadajících rádoby mužů.

Naštěstí jsem brzy zjistil, že Praha nebyla napadena tajnou armádou rádoby plešatých klonů. Konal se koncert Pitbulla a některé návštěvnice pojali svůj outfit opravdu důsledně.

Od té doby jsem k davům trochu opatrnější.

Člověk totiž nikdy neví, jestli se dívá na cestující, fanoušky hudební hvězdy nebo začátek velmi podivného sci-fi filmu.

Každý den se tam potkají lidé, kteří se nikdy předtím neviděli a pravděpodobně už se nikdy neuvidí. Na chvíli mají společný vlak, společný směr a občas také společného vlakvedoucího, který se snaží kontrolovat jízdenky a přitom příliš nenarušovat běžný chod civilizace.

Ne vždy se mu to podaří.

„Kolik bude stát jízdenka?“ zeptali se mě nedávno dva cestující.

„Všechno, co máte,“ odpověděl jsem automaticky.

V jejich očích se na okamžik objevil skutečný strach a začali počítat drobné.

„Šedesát dva korun,“ slitoval jsem se.

„A co kdybychom nic neměli?“

Povytáhl jsem obočí.

„Běželi byste za vlakem.“

Naštěstí se začali smát.

Mám rád chvíle, kdy člověk na druhé straně pochopí, že vlakvedoucí není porouchaný. Nebo alespoň ne nebezpečně.

Opustil jsem nádraží a vydal se podél Výmoly.

A svět se začal poměrně rychle měnit.

Civilizace zůstala někde za zády, cesta zarůstala a kolem říčky se začal zavírat les. Minul jsem místo někdejší tvrze Skara. Říkat mu „zřícenina“ je možná trochu velkorysé. Pokud člověk ví, co hledá, najde valy. Pokud to neví, najde kopec.

Ale i kopec může mít historii.

Cesta pokračovala nad strží a dovedla mě ke studánce.

A právě tam jsem si uvědomil, že kdybych někomu zavázal oči, přivedl ho sem a teprve u vody mu je rozvázal, asi by mi nevěřil, že jsme pořád jen kousek od Prahy.

Žádné domy. Žádné ulice.

Jen les, voda a cesta.

O kus dál jsem v říčce objevil zbytky starého mostu. Z vody trčely jako vykotlané zuby něčeho, co už dávno zmizelo.

Tedy jen v hlavě.

Což je stále ještě společensky přijatelnější varianta než armáda Pitbullů na hlavním nádraží.

Už nějakou dobu píšu příběh o dvou Josefech a právě tady mi začala zapadat jedna jeho chybějící část.

Jeden z nich měl být ten den v práci.

Jenže kolega ho požádal o výměnu směny, takže měl nečekaně volno. Mohl vyrazit s přáteli, jenže ti chtěli vstávat v nekřesťanskou ranní hodinu a Josef měl na věc poněkud jiný názor.

Chtěl se vyspat.

A tak se až u snídaně rozhodl, že někam vyrazí sám.

Našel autobus, jeden přestup a cestu k brodu který znak z okna vlaku.

A díky několika úplně obyčejným náhodám se Josef dostal přesně tam, kam jsem ho potřeboval dostat už několik týdnů.

Měl jsem s sebou Josefa.

Dokonce dva, protože ten druhý už tam na něj čekal.

To je na psaní příběhů docela praktické. Když na váš výlet nikdo nepřijde, můžete si účastníky jednoduše vymyslet.

Tam už zase byla civilizace. Domy, lidé, nádraží a vlak.

Nastoupil jsem.

A když jsem se vezl domů, napadlo mě, že ten výlet vlastně dopadl úplně jinak, než měl.

Chtěl jsem jít s lidmi.

Šel jsem sám.

Chtěl jsem připravit jeden z výletů Jen KLUKŮ.

Místo toho jsem našel kus příběhu J+J.

Takže vlastně nevím, jestli se výlet povedl.

Ale určitě se stal.

A někdy to možná stačí.

Koneckonců kdyby někdo přišel, možná bych celou cestu prokecal a Josefa u té studánky vůbec nepotkal.

Takže děkuji všem, kteří nepřišli.

To najdete ve srazech...