A opět je tu (tý)deníček - konečně

Říká se, že člověk by měl za svůj život zasadit strom, postavit dům a zplodit syna. Nikde se ale nepíše, co má dělat ve chvíli, kdy se vám příroda rozhodne dům kompletně sežrat za tučného přispění armády botanických mutantů.
Rozhodl jsem se, že s tím něco udělám. Válka začala nenápadně. Pár nevinných kopřiv u plotu, hambatý břečťan plazící se po zdech a občasný nevinný šípek. Jenže ouha. Z toho, co se tvářilo jako idylický kout u baráku, se vyklubal dobrovolný výcvikový tábor pro nejodolnější druhy rostlinné říše na této planetě.

Do mého hledáčku se postupně dostaly tyto bojové jednotky:

• Kopřivy: Klasická pěchota. Útočí ze zálohy, pálí bez varování a v hojném počtu.
• Ostružiní a břečťan: Úderná a popínavá komanda. Omotají se kolem čehokoliv, co se nehýbe, a tiše čekají, až zakopnete.
• Bez a pajasan: Taktické dělostřelectvo. Rostou rychlostí blesku a tváří se, že tady byly dřív než Evropa.
• Šípek: Pevnostní jednotky s ostny, které testují vaši zásobu náplastí.
• Nesmrtelná škumpa: Generál celého vojska. Můžete ji pokácet, spálit, polít svěcenou vodou nebo ignorovat – stejně na vás zítra vykoukne znova a s úšklebkem.

Zatím mám na svém kontě úctyhodných několik desítek pytlů plných zelené kořisti a světlý okamžik, kdy je ze zahrady konečně vidět. Nejenže vím, že tam je, ale dokonce ji poprvé po dlouhé době i vidím na vlastní oči!
Samozřejmě, má to své mouchy. Například fakt, že vůbec netuším, jak po tom všem prořídnutí opravit zničený plot, ani jak vysvětlit místním kočkám, že moje hromady pytlů s plevelem nejsou moderní umělecká instalace.

Ale co nadělám. Prales se mi sice občas vysmívá do oken, ale já se nevzdávám. Dneska padl břečťan, zítra padne zbytek. A až to budu mít kompletně hotové, možná si v znovu objeveném altánu sednu, dám si kávu a budu pozorovat, jak mi ta potvora škumpa opět roste pod okny domu a rovnou do obýváku.